Školní přepadovka, nebo případovka?

„O nás bez nás“ nemá nikdo rád. Platí to i pro žáky. Někdy o nich ale rozhodovat musíme. Můžeme ale také „o nich“ rozhodovat „s nimi“. V článku se věnujeme školní případovce – postupu, který odbourává defenzivní postoje žáků a rodičů a zvyšuje šanci, že rozhodnutí budou všem dávat smysl a dohody že budou platit. Popisujeme i nároky na facilitátora, bez kterého se školní případovka neobejde.

Možná vás tahá za uši žoviální termín „školní případovka“. Nezní moc fundovaně. Ani jednoznačně. Ani autoritativně… A právě proto nám toto označení připadá vhodné.

Slova jsou důležitá. Pojmenování situace nás ovlivňuje, když si vytváříme strategii, jak se v ní budeme chovat. Když se nějaká situace jmenuje třeba „výchovná komise“, spouští to několik představ. Někdo nás asi chce vychovávat. Ten někdo má úřední – komisní – moc. Naše pozice není rovnocenná. Nemáme vliv na to, jak bude jednání probíhat. Máme proto menší vliv na to, jak to dopadne. Co s námi bude. Můžeme se zcela podvolit. Můžeme být i otevření tomu, co nám škola sdělí. Nemusíme také ale čekat, jak s námi naloží. Můžeme se i různými formami bránit.

Popsali jsme perspektivu žáka nebo rodiče. Známe i perspektivu mnohých pracovníků školy. Na výchovné komisi chtějí vysvětlit dítěti a/nebo rodiči, v čem se liší chování žáka od norem chování ve škole. Často se chtějí dohodnout, jak postupovat s ohledem na potřeby žáka a kapacity rodiny. I ta nejlepší vůle ale může narazit na připravenou hradbu defenzivních strategií.

Školní případovka – proč, co a jak

Škola má obvykle jasné postupy pro běžné situace. Má definovaný rozvrh hodin, pravidla chování, děti rozdělené do tříd a pracovníky do rolí. Přirozeně se však vyskytují i situace mimořádné. Dítě má specifické potřeby nebo projevy chování, jeho rodina prochází těžkým obdobím, konkrétním učitelům nebo celé škole chybí nástroje nebo pravomoci pro účinnou intervenci. Kromě běžného provozu škola potřebuje zvládnout i mimořádně složité kauzy.

Tomu pomáhají (mimo jiné) školní případovky – případové konference či setkání. Název ať si škola zvolí sama. Jde o alternativu k výchovným komisím a podobným formám spíše jednostranné komunikace výchovných témat. Případovka je postavena na otevřeném dialogu. Hlavně tím se liší od sdělování hotového rozhodnutí nebo posouzení věci především pohledem školy.

Školní případovka (konference či setkání) je sešlost několika pečlivě vybraných lidí. Může a nemusí být za účasti samotného žáka. Mohou a nemusí tam být výhradně pracovníci školy. Měli jsme na případovkách vedle pracovníka OSPOD i psychoterapeuta dítěte nebo také trenéra jeho fotbalového týmu.

Setkání řeší případ, nikoliv událost. Vychází se z informací o minulosti a přítomnosti, orientace je na budoucnost. Co kdo má dělat pro to, aby bylo lépe. Nehledá se vina a trest, hledá se řešení.

Případovky mohou odhalit kořeny nevhodného chování a umožnit tak cílenou intervenci. Pomáhají při riziku předčasných odchodů. Využívají se i preventivně – při změnách v životě dítěte (rozvod, úmrtí nebo nemoc v rodině), tehdy pomáhají seskládat kolem dítěte polštáře pro očekávaný náraz. Vedle dlouhé řady pozitiv však stojí pevná podmínka: Je třeba mít zajištěnu kvalitní facilitaci.

Facilitace případovky

Facilitátor provází všechny zapojené setkáním, které má poměrně standardizovaný průběh. V ideálním případě ústí v konkrétní dohody a závazky. Pokud se k nim účastníci propracovávali v dialogu, který respektoval jejich potřeby a reagoval na smysl a cíle setkání, mají dohody a závazky větší účinnost – lidé se jimi (více a déle) řídí.

Pro případovku je facilitace nutná vždy. Mezi hlavní důvody patří zejména potřeba:

• budovat pocit vyváženosti postavení aktérů případovky – nestranný facilitátor je pro žáka a rodiče ztělesnění myšlenky, že jejich vyjádření má stejnou váhu jako to, co říkají pracovníci školy;

• pracovat s časem, aby se stihlo dojít k závěrům – případovka velmi rychle ubíhá a nelze počítat s tím, že se všichni mohou brzy znovu setkat;

• usměrňovat komunikaci, aby byla konstruktivní – facilitátor shrnuje, objasňuje, neutralizuje emočně vyostřený projev;

• zapojování všech přítomných aktérů do řešení – participace zakládá osobní vztah k závěrům setkání.

Facilitátoři školních případovek by měli být na svou roli připraveni. Nejedná se o situaci, kdy může na samotné setkání přijít „univerzální“ facilitátor, zvyklý na vedení sdílecích setkání, řešitelských workshopů nebo třeba vědeckých konferencí. Ani zkušenost z vedení případových konferencí pro OSPOD nemusí být výhodou (facilitátor může mít tendenci replikovat metodiky pro OSPOD, nebýt orientován na specifika školního prostředí).

Externí facilitátor by měl mít zažité základní schéma školní případovky. Ta začíná dobrou přípravou. Musí vědět, koho se na co má a může ptát, co po kom může chtít. Potřebuje rozumět rolím, které účastníci zastávají ve škole (např. asistent pedagoga nebo sociální pedagog), ale také rolím, které zastávají jako aktéři případovky (expert, klient, důvěrník apod.).

V určitých případech může případovku facilitovat i pracovník školy. Jde zejména o tzv. expertní případovky, kdy zatím nejsou přítomni ti, kterých se věc týká. Dialog probíhá mezi pracovníky školy a jiných institucí.

Interní školní facilitátor má i zde křehkou pozici. Kromě facilitačních dovedností a osvojených profesních principů potřebuje důvěru všech (!) účastníků, že dokáže být

• nestranný (neupřednostňuje žádného účastníka ani stranu setkání) a

• neutrální (nesoudí to, s čím účastníci přispívají do diskuse, obsah diskuse, věcnou část včetně závěrů nechává plně v jejich rukou).

Výhodou může být například zkušenost v roli školního mediátora (což je disciplína, která rovněž vyžaduje specializační přípravu).

Pokud je však přítomno dítě nebo jeho rodič či důvěrník, velmi doporučujeme využít služeb externího facilitátora. Stejně tak v případě, že mezi zástupci různých institucí a školou ještě není nastavena spolupráce, resp. vzájemná důvěra. Zejména se to týká OSPOD, ale třeba i neziskové organizace podporující danou rodinu.

V případovce se totiž neřeší jen dítě, ale kapacity a motivace institucí a osob, které se do případovky zapojily. Ty všechny mají právo na to, aby mohly v bezpečném prostředí sdělit své potřeby, popsat svou pozici, své možnosti, své limity. Jde o setkání lidí s různým myšlenkovým a dovednostním zázemím, s různými přednastaveními a očekáváními směrem k ostatním.

Školní případovka – luxus, náklad, nebo investice?

Je nutné pojmenovat, že případovka klade velké nároky na zdroje školy:

• Organizace takového setkání je náročná na čas a kvalitu v komunikaci. Nelze to svěřit nezkušenému pracovníkovi.

• Čas všech zapojených (mohou být čtyři, může jich být deset) bude chybět jinde.

• Externí facilitace je placená služba a není snadné zajistit kvalitního dodavatele. Interní facilitace vyžaduje investici do vzdělávání ve školní facilitaci a vedení školní případovky.

• Na případovku škola musí být naladěna. To není samo sebou, vedení školy i řadoví pracovníci na tom potřebují pracovat – věnovat tomu energii a čas.

Náklady jsou evidentní. Přínosy ale také mají vysokou hodnotu. Obvykle dojde k tomu, že

• případovka zvyšuje motivaci všech pracovat, dokonce spolupracovat – podporuje nacítění všech na „příběh“, osobnost, kolem které se případovka organizuje;

• během skupinového dialogu se „objevují“ nečekané zdroje podpory;

• loajalita k opatřením, která prošla férovou diskusí, je nesrovnatelně vyšší – pokud účastníci setkání hodnotí jeho průběh jako férový, vidí podobně i závěry, ke kterým se došlo; platí to pro pracovníky školy i pro žáky a rodiče.

Málo facilitace, nižší participace

Na pravidlech a rozhodnutích je nejtěžší zajistit, aby je všichni dodržovali.

Škola se dá řídit direktivně, bez většího zapojení těch, kterých se rozhodování týkají. S postupem času to ale bude těžší a méně populární. Lidé chtějí mít pocit, že mohou rozhodovat o sobě a své budoucnosti. Lidí je ve škole mnoho. Mají různé potřeby i představy a nakonec se musí nějak domluvit. Facilitace je způsob, jak zapojovat větší množství lidí do společného dialogu. Nemusí rovnou rozhodovat (většinu odpovědnosti zde nese ředitel), ale mohou mít (oprávněný!) pocit, že se na rozhodování podíleli.

Závěr zní celkem prostě. Čím vyšší chceme participaci, tím více potřebujeme facilitaci. A čím lépe ji budeme umět, tím méně budeme muset řešit následky neporozumění, odporu nebo pasivity.

Autoři

Eva Růtová

Restorativní škola, z. s., ředitelka organizace, školní mediátorka, facilitátorka, psychoterapeutka

Nikola Křístek

Restorativní škola, z. s., evaluátor, školní facilitátor, konzultant

-----------------------------------------------------------

Se školními případovkami se mohou pracovníci škol blíže seznámit na jednodenním kurzu. Slouží pro základní orientaci v postupu, nárocích, rizicích a přínosech. Příprava školního facilitátora (pro facilitaci případovky i jiných situací ve škole) však vyžaduje kompetenční vzdělání. Více informací na www.skolnimediator.cz/prehled-kurzu.